Rozjímání - Slavná tajemství
Slavný růženec je závěrečným okruhem témat a pojednává o Kristově vítězství. Otevírá se tím, že Kristus zvítězí nad smrtí. Jeho božství se plně ozřejmuje v jeho zmrtvýchvstání. Jeho lidství však není odhozeno, je oslaveno a vtaženo do božského života. Kristus se pak opětovně vrací k apoštolům a podává jim doklady o své tělesnosti. Ukáže jim rány utržené při mučení, jí s nimi, dotýká se jich při žehnání. V tělesné podobě pak od nich odejde vzhůru, jakoby vynesen na nebesa. Jeho tělo nepodléhá již pozemské tíži ani těžkostem lidského života.
Tak jako na počátku, také na konci růžence nevystupuje Kristus na obrazech. Přesto jde stále o jeho příběh. Po svém odchodu k Otci začíná totiž plnit své sliby dané lidem. Odpovídá to počátku, který vypráví o tom, jak plní své sliby lidem Bůh Otec. Tak jako na prvém obrazu růžence vidíme naplnění slibu o příchodu Mesiáše, zde hledíme na naplnění slibu o seslání Ducha svatého. Příběh je vyprávěn ještě dál, protože vypráví o tom, jak se naplní další sliby Kristovy na jeho matce. Podle jeho slova, že ten, kdo je s ním spojen, nezemře na věky, je Maria vzata do nebes, protože je s Kristem bytostně spjata. Podle slibu, že spravedlivý člověk bude odměněn pro své dobré skutky slávou v království nebeském, je Maria korunována za Královnu nebes i země, neboť nikdo nenaplnil svůj úkol více než tato žena, v níž je svázáno v jedno panenství a mateřství stejně tajemně, jako se v jejím synu spojilo v jedno božské a lidské.
Podle těchto pěti obrazů jsou do slavného růžence vkládána slova:
… který z mrtvých vstal,
… který na nebe vstoupil,
… který Ducha svatého seslal,
… který Tě, Panno, do nebe vzal,
… který Tě v nebi korunoval.
Kristovo zmrtvýchvstání nám ukazuje, že dobro je konstitutivní, tvůrčí princip. Zlo je rozkladné. Potřebuje vždy něco, co by napadlo, rozkládalo, na čem by parazitovalo. Zlo vede ke smrti, dobro vede k životu. Ukazuje se nám i síla důvěry. Ať už se věci vyvinou jakkoli špatně, Bůh nedopustí, aby to tak zůstalo. Což není v celých dějinách vidět, že tolikráte poražené a stále znovu porážené dobro vždy opět vstává a žije? To není jen tak. To je proto, že Bůh, dobro, pravda a život patří navždycky k sobě.
Kristovo vystoupení do výše nebes potvrzuje nám zkušenost, že směrem života je vertikála. Tak se napřímíme v pocitu radosti či důstojenství, tak všechno roste a vzpíná se ke světlu. Po horizontále se můžeme jen tak motat kolem Zeměkoule. Mysleme na to, co je vznešené, ale nechtějme být ani velcí ani dobří. Jen Bůh je takový. Chtějme však růst, být větší a lepší, než jsme teď. Proto prosme o požehnání, které Bůh dává štědře těm, kdo po něm touží a snaží se.
Závěrečné obrazy ukazují vyústění Mariina života. Předposlední nás vede k tomu, abychom uměli spočinout v Boží dobrotě. Odpočinout od námah dne i celého života. Být v poklidu a cítit radostnou tichou vděčnost patří mezi životní principy. Bez ztišení v noci nežije nikdo a bez hlubokého vydechnutí v zimě nežije vegetace. Maria ví, že to největší přišlo, když spočinula v modlitbě. Tehdy přišel anděl. Opět tak spočívá ve svém stáří a čeká to velké, setkání s Kristem. Poslední tajemství je v tom, že odměna věrného služebníka Božího přichází tehdy, když končí budoucnost a nastane trvalá přítomnost. Tehdy se naděje naplní jistotou, víra patřením a láska rozkvete a vydychne svou vůni, neboť zmizí jakákoli nejistota, která nutně provází náš život, pokud jsme v konečném a proměnlivém světě.
(P.Petr Piťha)